Vrchní Monty Python – nová LGBT kniha
Viktorie Viky Veselá
Na odpolední skupině se probíral ranní humbuk.
Předevčírem, cestou ze supermarketu, Majka totiž na chvíli zmizela. Dohnala nás až kousek před vstupní branou do areálu a v ruce držela složený list papíru. Při podvečerní kouřové siestě jsem se živě zajímala, pro co si to vlastně odskočila. Počkala, až budeme na terase samy, a pak mně lejstro ukázala. Byl na něm vytištěn zpáteční spoj pro Kometu. Rozesmála jsem se, jako provokace se mně to velmi zamlouvalo. Chvíli jsme debatovaly o tom, kam to otrávené jablíčko narafičit, aby si ho dotyčná slečna problémová určitě všimla. Volba padla na noční stolek.
Ráno, hned po rozcvičce, zatímco Kometa znechuceně zdolávala schody, se Májina přiřítila k nám na cimru a papír s podrobně rozepsaným odjezdem vlaku šoupla na stolek. Odešla jsem pro vysavač. Za chvíli se z pokoje ozval řev, pak chodbou zadusaly zdravotní pantofle a práskly dveře u sesterny.
„Jsme v tom spolu,“ ujistily jsme se s Marií po obědě cestou do klubovny.
Jen co jsme dosedli na židle, Marie si vzala slovo. Pravila, že by se chtěla veřejně omluvit za to, co se stalo ráno, že ji to moc mrzí, že se k něčemu takovému nechala přemluvit… svou řeč zakončila dovětkem, že to celé vlastně byl můj nápad. Ztratila jsem řeč i základní orientaci v prostoru. Taková nehoráznost!
Dívala jsem se do toho jejího falešného ksichtu a vzpomínala na podobné „spojenectví“, které pro mě mělo velmi nepříjemné důsledky. Ještě když jsem působila ve školství, zorganizovala kolegyně akci na obranu zástupce ředitelky pro teoretické vyučování, jehož chtěla šéfová ústavu odvolat. Bez váhání jsem ji v její snaze podpořila, neb i mně připadalo rozhodnutí ředitelky přinejmenším sporné. Sepsaly jsme veřejný dopis a připojily své podpisy. Když vyšlo najevo, že naše počínání nemá naději na úspěch, ba co víc, ředitelka je připravena nám pěkně znepříjemnit život i kariéru, kolegyně se šla pragmaticky kát do ředitelny, označila mě za iniciátorku veškerého dění, a aby svou pozici pojistila, vyspala se se zástupcem ředitelky pro vyučování praktické. Pak si šéfová pozvala na kobereček mě. Na rovinu mi oznámila, že na škole setrvám pouze tehdy, pokud se stanu jejím špiclem a budu donášet na kolegy stejně, jako to přislíbila moje „spojenkyně“.
Odmítla jsem, přišla o práci a jinou v tom městě – překvapivě – nesehnala. Za pár měsíců jsem se stěhovala do sousedního okresu… naivita je zřejmě nevyléčitelná, aspoň ta moje.
Připouštím, že první, co mě napadlo, když jsem se trochu vzpamatovala, bylo sbalit kufr a použít onoho nabídnutého spojení. Marie se tvářila kajícně a já jejím směrem mlčky metala hromy a blesky. Ať řeknu cokoliv, je to její slovo proti mému… do kelu. S Kometou, Marií, dráhou i ostatními řády a neřády. Málem jsem se vzteky rozbrečela.
Jen co skupina skončila, vystřelila jsem do parku rychlostí světla. Pochodovala jsem rázným krokem pečlivě upravenými cestičkami víc než hodinu, aniž bych si nějak uvědomovala, že se blíží čas večeře a já musím nastoupit na službu v jídelně.
Upozornil mě na to Leoš, který si šel do kiosku pro salám. Doprovodil mě zpět k pavilonu. První, na koho jsem na chodbě narazila, byla samozřejmě Marie. Přehlídla jsem ji jak Polabí a věnovala se svým povinnostem s předstíranou pečlivostí. Nemohla jsem se na ni ani podívat.
Večer v koupelně mně Irča ukázala čerstvé zářezy na pažích a stehnech. Protože jí sebrali všechny ostré předměty včetně manikúry, rozbila skleničku o parapet, přiložila ostří a pořádně přitlačila. Že mluví pravdu, jsem poznala z toho, že okraje ran byly nerovné, jakoby vroubkované. Prý když se řízne, tak se jí uleví. Kam jsem to vlezla…
Hlavou mně víří slušná motanice. Nejspíš někde hluboko ve mně dřímá přesvědčení, že si lásku musím zasloužit, a tak pomáhám komukoliv, kdo je potřebný, do roztrhání těla; s nadějí, že mě za to bude mít rád. Snažím se vyhovět. Pro trochu té lásky a pozornosti jsem ochotná udělat i zdánlivě nemožné… pochopitelně na počkání. Bezpodmínečná láska? Simvás, to jsou jen pověry… ale vysvětlujte to vnitřnímu dítěti toužícímu po přijetí. Nedá si říct a nedá.
Stále mám na Marii vztek. Pokouší se mě ubrečet. A taky na sebe, protože to na mě platí. Ach jo. Prý nedorozumění… jak pro koho. Já tomu rozumím docela dobře, a přesto pomaloučku taju jako eskymo v červenci. Ovšem navenek se tvářím nepřístupně; nejspíš obrana proti dalšímu zklamání. Jenže co jsou platné obsazené střílny, když uvnitř hradeb už se chystá mírová mise… proč se to stává pořád mně? Za co? Narodila jsem se třináctého v pátek… copak to fakt znamená, že si se mnou vytře zadek každej, kdo tam díru má? Vůbec nejsem tak silná a nad věcí, jak vypadám. Zklamání bolí a podrazy zraňují, jenže když jsem si někdy výjimečně z přemíry trápení dovolila projevit slabost, dostala jsem po čenichu a bolelo to dvakrát tolik. Pochopení se jaksi nekonalo… třeba se jednou zadaří. Optimismus je výrazem nejhlubšího zoufalství.
Dělám na tom. Nová LGBT kniha by mohla být na světě do konce října 2022.
Prvotina autorky jménem Viktorie Viky Veselá. A veselé to je, Viktorii to vážně píše skvěle. Na textu se mi dělá velmi špatně, neb se místy smíchy lámu.
Anotace je dílo autorky a zní takto:
